Tajemná mlha mne obklopuje ze všech stran. Bloudím ztracená. Mezi hrubě se rýsujícími náhrobky jsem jen těžce schopna rozeznat nerovnosti v půdě. Listí šustí a promrzlá zem praská pod mýma nohama. S vlasy si pohrává jemný vánek, cuchá je.
Na hřbitově je ticho. Kromě kroků a šustění křídel netopýrů neuslyšíte jediného živého zvuku. Nebožtíci mlčí. Bohužel. Kéž bych si s některými mohla promluvit, alespoň na minutu. Zeptat se na otázky, co mě pálí. Je normální samota? A jaký je smysl našeho bytí? Čeká na nás lepší místo?
S živými mluvit neumím a s mrtvými nemohu. Jsem ztracena ve své vlastní existenci uprostřed moře nicoty a bídy. Kolikrát se ještě budu muset posadit na hrob jako host a myslet na mrtvé, než sama ulehnu do temné kobky jako trvalý obyvatel a nechám se sežrat červy?
Sedne si pak někdo ke mně? Bude myslet na to, jaký jsem měla život nebo jaká byla moje smrt? Či snad upadnu v zapomnění jako těch 95 miliard lidí přede mnou? Budu jen tvář bez jména a charakteru? Můj příběh se zanese stejně, jak epitaf vyrytý na mém náhrobku.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
