o radostech i první světové válce

včera
byla jsem sama
topila se v nicotě
opuštěná
zbytečná
v temnotě
zkrátka na dně
chladná jako smrt

výjev z první světové války

havran křičí

nad Haličí

hloubí hroby

radosti

umírám

ztracená v temnotě

umírám

topím se v nicotě

umírám 

a ty se směješ

Zpátky ke komunismu? Vyhoďme muslimy ze škol!

Nejsem sluníčkářka (teda ne moc), ale jsou věci, co mě serou. Ano serou. Snažím se na blogu vyhýbat neslušným výrazům, ale pokud mají opodstatnění, nebráním se jim.  A dneska se přesně hodí, protože po přečtení (resp. nakouknutí) do jedné internetové diskuze, jsem se doopravdy vytočila.  

Určitě už jste slyšeli o aféře s Eman Ghaleb. Tato slečna žije, jak jsem se dočetla, od dětství v České republice, je vynikající studentkou na teplickém gymnáziu a organizuje aktivity, které mají pomoci soužití muslimských návštěvníků s občany Teplic. Jeden by řekl, že je radost mít někoho takového ve škole, neboť může být skvělým příkladem pro ostatní. Ale není to pravda.

Eman je muslimka.

Eman nosí hidžáb.

Eman je tudíž zlá a měla by být okamžitě vyhozená ze školy.

Přátelé, vysvětlí mi někdo z Vás, kde to žijeme?

muka, studna

muka
havraní čerň na skále vlaje
hodiny tikají smrtelný chór
z ramenou shazuješ košili Máje
a v očích hoří tvůj poslední vzdor

vzdor vůči životu, vzdor vůči světu
zářící vzdor, jež zbortí i nebe
vzdor, který ničí též půvaby květů
na dráhu smrti tě za moment svede

vítr už značí, že přišel tvůj čas
Einstein ti spočítal konec všech dní
měsíc, co svítil tu najednou zhas
tepoucí srdce jen o pauze sní

tak udělej krok a skonči ta muka
vždyť místa tu pro tebe již není


studna
stojím u pramene života, jež uvrhne mě mezi stíny
když stejně jako ty hořím, a nebude to zítra jiný
sžírá mě svědomí, šeptá jak had, jazykem zlým učí mě lhát
jen u zdi stát, zoufale řvát, lidem se smát, litovat
že dnes a denně stejná jsem, tak šedá jako stíny davu
radši v prameni se utopím, než neumět milovat
radši v prameni se utopím, než ve stádě žít a s vlky výt

verše pro M.D.

dítě ráje
v uších mi zní stále stejné písně
jsou zlem pro mnohé a v mnohém
mně však duši hřejí
a v tu chvíli jen si přeji
nebýt mezi hlupáky
nebýt čtvercem mezi kruhy
nebýt černou v barvách duhy
mezi upjatými bohém
utéct ze života tísně
ale kam, když jiných světů neznám


krásný úděl
dusím se
jsem jak motýl v papírové krabici
jak kapr ve vaně
co čeká na štědrý den
až chlap s hloupou čepicí
ho chudáka vezme ven
a podřízne mu krk


ztracená
zas jsem v krabici
kol kolem světla zářící
však nikde cesta ven
jsem vězněm bez pout
zločincem bez trestu
ve tmě, ač slunce svítí
nečekám však až mě chytí
i když dávno v pasti jsem
a na svobodu zbyl jen sen
budu na myšlenkách plout
najdu zpátky cestu

poezie vol. 3

poselství
mlha hustá oči topí
pohled skelný spatřují
od smrti tě neodklopí
věčnost však ti darují
černé oči plné chladu
sledují tě s odporem
poslechni si moji radu
vychvaluj matičku Zem

smrt není ta špatná síla
lepší je než prázdné bytí
nedovol abys jen snila

tak zavři oči a ulehni do rakve!


hezký den
stojím tu a hledím dolů
ke zmaru a stínům volů
kteří vládnou naší zemi
křičí sračky moudře
kráčí ulicemi

ze školních lavic

hra
zemřít
sám
probudit se
tam
putovat
dál
kdo by o to stál?


život a smrt
zpěv ptáků
nahota stromů
skomírající sníh
trest jara
zimu stih


otevřená
jdu s kůží na trh
s jakou?
no s mojí přec
musela se svléct
když se na mě vrh
rozlícený dav

poezie nepochopené

láska může zabíjet
po zemi se toulal
vítr si s ním hrál
proč tak asi skončil
ten papírový cár?
možná zničila ho láska


nitro
bloudím městem temných stínů
bloudím mezi příšerami
slzami chci smýti vinu
ale už je pozdě
pohltí mě klamy

 
introvert
bojím se Vám podat ruku
nehněvejte se však na mne
necítím k Vám žádnou zášť
však musela bych sundat plášť
jež odhalil by temna dne

by: Helenka